Je to skoro jako droga. Nepatrné stopy benzenu obsažené v benzínu dokáží otupit náš mezolimbický systém a vyvolat dočasnou euforii. Opojná vůně benzínu je veřejným tajemstvím, o němž se moc nemluví, ale prakticky každý ten pocit bezpečně zná například z opakující se rutiny při tankování. Kromě fyzické reakce se o slovo hlásí i psychika, neboť v nás tento specifický odér probouzí vzpomínky na pozitivní řidičské zážitky spojené třeba s rodinným výletem, úspěšnou první jízdu s horkým řidičákem v kapse či na nový dvoukolový přírůstek v garáži. Však víte, co mám na mysli. Silný motor, pach spálených pneumatik, kožené doplňky a vítr ve vlasech. Já sám sice motocykl nevlastním, ale odjakživa se mi líbí romantizovaná představa o stroji, jenž si to pálí vyprahlou americkou krajinou. O svobodném jezdci usazeném na železném oři, který se nenechá spoutat žádnými pravidly a žije daným okamžikem. Přesně o takových a mnohých dalších věcech pojednává drsné drama Motorkáři (2024), které kromě časem prověřeného tématu a povedené retro atmosféry konce šedesátých let, nabízí také solidní scénář a mix osvědčených i mladých hereckých talentů.

Musím přiznat, že jsem si dal s novinkou Jeffa Nicholse načas. Důvod mého otálení je přitom prostý. Neznám prakticky nic z filmografie tohoto amerického režiséra a má jediná zkušenost jménem Lovingovi (2016) ve mě zanechala rozporuplné pocity. Za zvědavostí okusit Motorkáře stálo především atraktivní herecké obsazení v čele s charismatickým veteránem Tomem Hardym, stále populárnějším Austinem Butlerem a neokoukanou britskou herečkou Jodie Comer, jejíž nenucený půvab skvěle zužitkoval Ridley Scott v historickém dramatu Poslední souboj (2021). Jsem rád, že se mi zvědavost protentokrát vyplatila.

Jeff Nichols si píše scénáře ke svým filmům zásadně sám a nejinak tomu bylo i v případě aktuálního počinu. Podstata příběhu, v němž staré časy ustupují novým pořádkům, vzešla ze stejnojmenné fotoknihy The Bikeriders (1968), od věhlasného fotografa Dannyho Lyona. Pouhý rok předtím, než do kin Dennis Hopper vpustil svou rebelskou Bezstarostnou jízdu (1969), vydal Lyon přelomovou knižní sbírku fotografií a doprovodných autentických rozhovorů, která se stala zásadním dílem moderní fotožurnalistiky. The Bikeriders v zásadě mapují životní styl motorkářů na americkém Středozápadě, především tedy filozofii členů prestižního The Outlaws Motorcycle Club, jednoho z nejstarších motorkářských klubů vůbec. Dobrodruh Lyon strávil čtyři roky na cestách s chicagskou odnoží Outlaws a stal se dokonce jejich plnohodnotným členem. Obrazové i psané útržky ze života motorkářů posloužily režisérovi jako úrodná půda, kde si mohl, obrazně řečeno, vysadit, cokoliv ho napadlo. Výsledkem jsou Motorkáři.

Film, jenž zpočátku připomíná spíše hrubozrnnou komedii, ale v závěru již nekompromisně brnká na vážnou strunu, zaujme v první řadě tím, že nás vtáhne do víru velkých společenských změn, které se však v konotacích scénáře odehrávají na relativně malém prostoru. Svým retrospektivním stylem vyprávění, nečekanými vtípky a sázkou na šlágry šedesátých let evokuje první hodinka to nejlepší z tvorby Martina Scorseseho, ale Motorkáři jsou ve skutečnosti dosti komorní, pohybují se v sociálním mikrokosmu několika postav, pod povrchem jim bije citlivé srdce a nebojí se do placu hodit i několik drsnějších scén. Páteří příběhu je anarchisticky založený motorkář Benny Cross (Austin Butler) o něhož se přetahují další dvě postavy. Mladá žena z dělnické třídy Kathy Bauer (Jodie Comer), která podlehne jeho šarmu a zakladatel motorkářského klubu Vandals Johnny Davis s tváří Toma Hardyho. Jak Kathy, tak Johnny by chtěli Bennyho nějakým způsobem ovládnout a strhnout na svou stranu. Problém je v tom, že jeho svobodomyslná duše netouží po usedlém manželském životě s dětmi a hypotékou, ani po vůdčím postavení v klubu. Benny si chce žít po svém, nesvázán zodpovědností. Alespoň je o tom zpočátku přesvědčen.

Příběh je vyprávěn z pozice Kathy, kterou v první polovině sedmdesátých let zpovídá mladý fotograf a fanoušek motorkářského způsobu života Danny Lyon (Mike Faist). Mladá žena vzpomíná, jak v roce 1965 poznala Bennyho a během pěti bouřlivých týdnů se za něj ve svých devatenácti letech provdala. Benny je oddaným členem motorkářského klubu Vandals založeného Johnnym Davisem. Jistě není náhoda, že tento milovník silných strojů obdivuje snímek Divoch (1953), který ho k založení vlastního klubu inspiruje. Johnny, ve skvělém podání Hardyho, je skutečně jakousi variací na dvě ikonické role Marlona Branda. Podobně jako Johnny Strabler ze zmiňovaného snímku Divoch i Davis dýchá pro svůj expanzivně se rozrůstající klub, který však řídí s rozvahou Vita Corleona. Legendární mafiánský boss svůj rodinný podnik předal synovi Michaelovi, ovšem starostlivý Davis by v čele klubu Vandals jednoho dne nejraději viděl Bennyho. Na druhé straně tohoto „milostného” trojúhelníku stojí právě Kathy, která si uvědomuje, že pouliční šarvátky, ostré pěstní výměny a stále častější porušování zákona vedou jedině do spárů pořádného průšvihu. Vášnivý Benny se nechce přiklonit ani na jednu stranu, ale s tím, jak atmosféra houstne, je jasné, že jednoho dne padne kosa na kámen a nezkrotný rebel bude muset přehodnotit své priority.

Režisér Nichols v každém záběru těží z charismatického obsazení, jaké se mu podařilo ukořistit. Austin Butler je rozený suverén, přirozený talent, na jehož koženém křiváku stále ulpívá hvězdný prach z předchozího počinu Elvis (2022), kde tak skvěle vystihl krále rokenrolu. Má v sobě jiskru a člověk mu toho frajerského floutka, který pohrdá zákony a nechce se nechat zkrotit, doslova zobe z ruky. To samé platí i pro Hardyho. Úsporné herectví bez zbytečných kudrlinek se k postavě bývalého kamioňáka Johnnyho nesmírně hodí. Skřípavý hlas, jemná gesta a tichá suverenita, s jakou hájí motorkářský gang, činí z Johnnyho snadno zapamatovatelnou postavu, která se jistě zapíše mezi ty nejvýraznější v kariéře britského herce. Vztah mezi ním a Bennym evokuje spíše rodinný vzor otce a syna, než aby sázel na homoerotické tónování typické pro snímek Top Gun (1986), jehož vnitřní pnutí vychází rovněž z ryze maskulinního prostředí. Je skvělé, že Nichols nám hlavní, ale také téměř všechny vedlejší postavy představí v jediné barové scéně, kam zvědavá Kathy zavítá, aby legendami opředené motorkáře poznala pěkně zblízka. Než se divák naděje, cigaretovým kouřem načichlá Kathy už sedí na sedadle mašiny a žene se s Bennym zástavbou nočního Chicaga. Jak stylové, jak sexy.

Je dobré zmínit, že i když je příběh v základu dosti konvenční a některé dějové zlomy se dají celkem snadno odhadnout, překvapuje syrovou autenticitou a nepřikrášleným pohledem na motocyklovou kulturu šedesátých a sedmdesátých let, která tou dobou procházela dynamickým přerodem. Do semknuté komunity familiárních, leč drsných hochů, kteří si rádi vypijí pár piv a v případě nutnosti poruší i nějaký ten zákon, pomalu vstupuje mladá krev, jejíž kořeny vyrostly z pouliční kriminality, rozvrácených rodinných vazeb a nulového respektu k autoritám. Otec od rodiny Johnny Davis svůj klub zakládal, aby si splnil sen a nabídl tímto rozhodnutím i zázemí obdobně smýšlejícím chlapům. Strohá hierarchie, jednotné logo, striktně daná pravidla, ale i okamžité odhodlání tvrdě pomstít zmrzačeného člena klubu jsou něčím, co přitahuje pozornost zvenčí. Vandals se neustále rozrůstají a nové pobočky v USA vyrůstají jako houby po dešti, což bohužel otevírá vstup i veteránům z Vietnamu závislým na drogách a mladým agresivním výtržníkům. I tihle odpadlíci vyloučení společností chtějí někam patřit, avšak tam, kde spor kdysi vyřešila pěst, nabízejí jen podlé bodnutí nožem.

Johnny je ze staré školy. Tváří v tvář těmto novým hrozbám stále věří na čest a férové jednání, i když by nejraději své žezlo předal do rukou nejoblíbenějšího koně ve stáji a stáhl se do ústraní. Neodvratný mezigenerační střet sleduje i Kathy, která si navíc uvědomuje absurditu tohoto testosteronem a benzínem poháněného světa mužů, kteří se sice rozhodli opovrhovat pravidly, ale paradoxně žijí v komunitě, kde jsou právě pravidla a kodex cti na prvním místě. Je jí také jasné, že pokud Benny zůstane ve službách stále toxičtějšího prostředí motorkářů, tak jednoho dne zemře. Rivalita mezi ní a Johnnym není vyloženě nepřátelská, ale spíše oboustranně zoufalá, protože do kouta zahnaný Benny raději prchá, než aby řešil, zda dát přednost lásce či loajalitě. Teprve brutální převrat ve vedení klubu mu konečně otevře oči, čímž se před divákem rozvine hořkosladký epilog.

Nichols nám nabízí trpký pohled na dekonstrukci maskulinity u jedné z nejmužnějších komunit ve Spojených státech amerických. Z větší míry fiktivní příběh je pevně spjat s historickým kontextem dané doby, což režisér zdůrazňuje narážkami na notoricky známé události, ale také zapojením reálné postavy Dannyho Lyona. Zdejší motorkáři nemají žádný pevný cíl a film tudíž nenabízí ani nějakou složitou zápletku. Chlapci jezdí krajinou, poflakují se, pořádají hromadná shromáždění v travnatých oblastech a občas se servou s konkurenčním gangem, aby si o pár minut později dali s jejich členy chlazené pivo. Z těchto vedlejších hereckých protagonistů vyčnívá třeba Boyd Holbrook jako pohodář s šátkem na hlavě jménem Cal, nebo svérázný vtipálek Funny Sonny v podání hvězdy seriálu Živí mrtví (2010) Normana Reeduse, k němuž silný stroj neodmyslitelně patří.

Je věčná škoda, že většina těchto postav má skvěle načrtnutý základ, ale chybí jim nějaké pozadí, vnitřní pnutí, které by jim dodalo na větší životnosti. U těch vedlejších to není zase tak podstatné, ale těm hlavním by nějaká backstory a hlubší prokreslení jedině prospělo. Z diváckého hlediska mě třeba velmi zajímalo rodinné zázemí Johnnyho. Jak zvládal tolik let řídit klub a starat se zároveň o rodinu? Co jeho děti a manželka, s níž si za celou dobu vyměnil tak dvě věty? Nevyužitý mi přišel i vztah mezi Kathy a Bennym, v němž jsem citelně postrádal nějakou intimitu, která by odůvodnila dlouhodobé soužití páru. Klidně se nechám vyvést z omylu, ale pokud vím, tak si ti dva za celou dobu nedali jedinou pusu. Permanentně frustrovaná Kathy je vůbec nečitelnou postavou. V jednom kuse si stěžuje na motorkáře a hodnoty jaké preferují, ale přitom je stále součástí jejich komunity. Jedinou motivací, která ji v důsledku žene kupředu je dohnat Bennyho k závazku, což je žalostně málo. Díky těmto nedodělkům se z Motorkářů na mnoha místech vytrácí dramatické napětí, což je nejvíce markantní ve střední části filmu.

Jedním dechem ale musím dodat, že poslední třetina dokáže chytnout za srdce, rozvibrovat emoce a přinést smysluplný závěr. Může za to především fakt, že Jeff Nichols fenoménu motorkářské kultury rozumí, nemá potřebu jí jakkoliv satirizovat a navíc umí chytře přepínat mezi žánry. Pohodové ježdění krajinou, zasněné pohledy hrdých chlapáků na silných strojích či vtipné dialogy o využití telefonu v klubu může kdykoliv utnout vpád drsné scény podtržený výborným střihem Julie Monroe. Ostatně, technická stránka filmu je prvotřídní a v maximální míře pomáhá oživit starého ducha motorkářských filmů. Žádný zběsilý střih, ale klidná kamera a perfektní skladba táhlých záběrů tolik typických pro americkou kinematografii sedmdesátých let.

Nichols vytvořil stylový snímek o konci staré a nástupu nové doby, v němž mají muži na prvním místě své kovové krasavice, stejně „postižené” kamarády a teprve tam někde vzadu i své rodiny. Navzdory drsným praktikám, násilným výjevům a hromadě prázdných půllitrů dokáže film nabídnout několik silných scén a mimořádně lidský závěr, který diváka dojme. Motorkáři nejsou jen filmem určeným fanouškům tohoto benzínem nasáklého světa, ale elegantní pozvánkou pro každého, kdo ocení silný příběh ukotvený v reálných základech. Tito větrem ošlehaní chlapi možná na první pohled připomínají nevšední bandu hlučných mafiánů, ale ve skutečnosti to jsou moderní kovbojové, pro které je pohled ze sedla naprosto vším.